Start projektu Legenda pomáhá se mílovými kroky blíží. Těsně před jeho začátkem a v den nedožitých 67. narozenin Ivana Hlinky jsme o vzpomínku na bývalého dlouholetého kolegu z národního týmu požádali šéftrenéra Českého svazu ledního hokeje, pana Slavomíra Lenera. „Ivan dokázal hráčům naslouchat a byl s nimi na jedné lodi. Uměl si s nimi udělat srandu, byl prostě maximálně lidský,“ říká Lener.  Tématem rozhovoru byla také vzpomínka na slavný turnaj v japonském Naganu či vzájemné soupeření v NHL.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Ivan Hlinka?
Obrovské charisma. Ivan Hlinka uměl sjednocovat lidi. Byl to velký sportovec a obrovsky soutěživý typ člověka.

Vzpomenete si, při jaké příležitosti jste se potkali poprvé?
Vzpomínám si, že to bylo po revoluci. Trénoval jsem v Calgary, dal nás dohromady tehdejší předseda hokejového svazu Karel Gut.

Jak vypadala vaše spolupráce u národního mužstva? Jaký jste měli vztah?
Ivan byl hlavní trenér, měl na starosti skládání mužstva. Protože uměl dávat lidi dohromady, tvořil týmovou chemii. Já byl tehdy rád, že mi svěřil vedení tréninku, analýzu soupeře a přípravu na utkání.

Jaký byl Hlinka jako trenér?
Hlavní roli u něj hrálo právě jeho charisma. Zdobila ho neuvěřitelná touha vyhrávat. Zároveň dokázal hráčům naslouchat a byl s nimi na jedné lodi. Uměl si s nimi udělat srandu, byl prostě maximálně lidský.

Největším úspěchem českého hokeje je zlatá medaile z olympiády v Naganu. Jak na tuto speciální akci vzpomínáte? Jaký byl Hlinkův podíl na tomto úspěchu?
O úspěch se zasloužil celý tým, každý kdo tam tehdy byl, na tom měl zásluhu. Ovšem je pravdou, že Ivan nepochybně patřil k hlavním strůjcům úspěchu. Ale abychom byli i trochu v realitě, tehdy bychom nevyhráli, kdybychom neměli v bráně Dominika Haška. Díky němu jsme se dostali přes kritické čtvrtfinále s USA. Víte, když jsme do Japonska odlétali, samozřejmě jsme toužili po úspěchu, byl cítit hlad po medaili. Ale rozhodně jsme neodjížděli jako favoriti.

Ivana Hlinku jste znal důvěrně, co mu v hokeji dělalo největší radost?
Ivan byl soutěživý typ, nesnášel porážky a miloval vítězství. Když to teď povím trochu odlehčeně, chtěl pořád vyhrávat, ale mírně řečeno říkával, hlavně ať se z toho nepoděláme. Měl osobitý přístup, dokázal soupeře nebo hokejové prostředí zmást. Třeba před zápasem jsme si dávali skleničku na vítězství, po utkání znovu. Mezitím to Ivan prokládal neuvěřitelným množstvím cigaret.

V NHL jste trénoval Floridu, Hlinka vedl Pittsburgh. Vybavíte si tyto vzájemné střety?
Vzpomínám, jak jsme na Floridě nastupovali k zápasu. Nejprve jdou na střídačku trenéři domácích, pak hostů. Samozřejmostí je podání ruky jako vyjádření respektu. Když přijel Ivan, cukl (směje se). Bylo fajn, že se potkali dva Češi jako trenéři NHL. Pittsburgh jezdil na Floridu minimálně den dopředu, vytáhl jsem Ivana na golf. Zpočátku mu to moc nešlo, říkal, že golf je hra pro důchodce. Chtěl ale pořád hrát, i když prohrával. Teprve u deváté jamky se mu podařilo mě porazit a v ten moment řekl – končíme. Později ho golf opravdu chytl, hrávali jsme také s Milanem Hejdukem, Janem Čalounem a dalšími kluky ze zlaté generace. Můžu vám říct, že od té doby, co tu Ivan s námi není, jsem si tak golf nevychutnal.

Jak vnímáte projekt Legenda pomáhá?
Je to samozřejmě pozitivní, slovy se ani nedá vyjádřit, jak skvělý je to projekt. Vzpomínám si, že když jsme byli s Ivanem v zámoří, byly tam takové akce běžné  my jimi byli okouzlení. Jsem moc šťastný, že se takové akce nyní konají i u nás. Za hokejový svaz i sám za sebe budu vždy takové akce podporovat všemi deseti. Jsou to aktivity, které můžou významně pomoci těm, kteří to potřebují.

Autoři: Jan Tajzler, Václav Trávníček. Foto: Eduard Erben